Rychlý pád mediální hvězdy
A máme tu posledních pár pracovních dní před pátkem P. Ježkovy voči, budu v televizi a ještě nejspíš poslední. Himbajs, neměla jsem se na to vykašlat?! No, co už, dovolená nahlášená, skoro všichni už o tom ví. Nějak to dopadne.
Tak se aspoň podívám na pokyny, ať vím co a jak. Prej musím do nějaký karantény. Pána jána, co já tam budu mezi těma jElitama celou dobu dělat. Toika tam je, tak dobrý. Jééé, Luky, nejde internet, hmm, to si asi nic nepřečtu, kouknu na to v práci. Internet se doma nerozchodil a v práci nebyl čas. A tak týden plynul v sladké nevědomosti a klídku. V pátek dopoledne si říkám, že bych se měla podívat, co se teda bude dít. Manažeři nikde, tož vlítnu na net a omrknu to. Koukám, koukám, kdy kde mám být, jak vypadá cílový areál. To se nedá, vstávám ze židle a mažu na záchod. No, nejdůležitější vím, už na to nebudu koukat, jsem z toho nervózní jak sáňky v létě. Naštěstí docela chodí lidi a než se naděju, je poledne. Naházím do sebe u Číňanů nudle a jedem.
Cesta ubíhá v pohodě. Paráda, stíháme, ještě stihnu juknout i na tréninkovou mapu. Ajaj, támhle se to nějak štosuje. To je dobrý, to už je Zlín. No, nakonec to zas tak dobrý není a stojíme ve zlínské zácpě asi půl hodiny a Ratkovská chytá další nervíky. Z parkoviště kluky popohání a nervózně přešlapuje. Zbývá 40 minut na dostavení se do prostoru pro infikované nemocí zvanou lampiodemie (Projevuje se to nudlí u nosu, pobíháním sem tam a bezbřehou závislostí na pípnutí. Tak bacha na ně!).
Honem převlíct a rozklusat se do tréninkového parčíku. Jojo, chápu, lavičky v mapě nejsou, todlenc je černej křížek (rozuměj popelnice), ááá bílej les (pět stromů u sebe), všechno jasný ? to půjde. Teď už teda musím mezi ty psychouše, za deset minut vybíhám, to už uteče. Beru popisky a jdu ještě trochu pobíhat a protahovat. Mimo jiné potkávám Máru: „Co ty tady děláš?!“ Na vtipnou odpověď nebylo ani pomyšlení, tak z toho vyšel jen poloúsměv. Jdu na to! První koridor chodba, druhý po schodech dolů, třetí ven z baráku. Boha jeho, to je lidí!!! Nééé, kamera mně do obličeje. Ach jo, kam mám koukat, ať to nevypadá blbě? Tam je Luky a Jirka. Ještě chvíli. Mapa. Vybíhám. Aha, tu tyčku, so ten pán posunoval, jsem měla odkoupnout. Neva, budu mít o 2 vteřiny lepší čas. Áááá, kde je start, nevím, hlavně honem pryč od lidí. Proč ten kameraman se mnou běží??!! Slyším Lukyho, jak křičí, ať makám. Nojo, ale sakra, kde su a kam mám běžet. Do prčic, tohle už je sběrka, musím točit. Slyším komentátora: „A tady vidíte, jak nervozita z přímého přenosu, dokáže rozhodit. Závodnice si to namířila opačným směrem…“ Jen ať už jsem pryč. Jejda, zase kamera, ale tady už ta jednička někde bude. Jo, mám ji ufff, tak honem dál. Je to kousek na dvojku. Kontrola, ne ta není moje, kousek za ní, tady a šup dál? Až do cíle. Mezitím se nic moc neudálo, jen mě předběhla Kamča Gregorová (vítězka), udělala jsem pár chyb, ale nic závažného, no, snažila jsem se. Jenže to jsem nevěděla, že můj závod skončil už na dvojce, protože ta moje byla „ještě o kousek dál“ :( A tak jsem nesplnila jedinej cíl, kterej jsem si dala: Zaběhnout svůj standard a pokusit se nebýt poslední.
Co z toho tedy vyplývá? Miluju klídeček a liduprázdno
v lese. Nebudu se cpát mezi elitu, pokud s sebou nebudu mít kýbl, kam bych
odložila nervy 
Ale jinak to za
to stálo, protože něco takovýho jsem ještě nezažila!
Přímý přenos jsem v TV nestihl, ale důkladně jsem ho prostudoval v archívu ČT na netu. Ale ať jsem koukal, jak jsem koukal, Léňa musela být tak rychlá, že unikla všem objektivům všech kamer. A tak se mediální hvězdou stal spíš Jirka, který téměř celý závod promobiloval a přitom v té bedně vypadal tak děsně důležitě.
No, to je právě to. Voni tě točí pořád a ty nevíš, jestli to zrovna dávaj do telky. Kdybych věděla, že tam téměř nebudu, tak jsem určo byla o fous klidnější
Pro nás seš stejně zářící a nepadající hvězda!