Pražský maraton – rozhovor s hlavní hvězdou
(Glum je touto dobou někde za hranicemi Polska)
Otázka účasti Lukáše na vyzývavém maratonu visela ve vzduch už nějaký čas (rok až dva). Vždy se našla řada ALE, která start a přípravu odsunula. Rozřešení vleklého dilema přišlo neočekávaně a z velmi překvapivé strany. Startovní číslo totiž Lukáš našel při rozbalování vánočních dárků pod stromečkem v Řípově. Nominace samotného Ježíška se nedá odmítnout, a tak začala doba poctivého tréninku. Na to, jestli se Ježíšek svou nominací neunáhlil, se pojďme zeptat samotného aktéra.
Dobrý den, pane Kříži, v první řadě gratuluji k dobrému výkonu? - K Jakému?!?
No přece k 3:28:46 na Pražském mezinárodním maratonu. – Hmm.
Jak na Vás zapůsobilo, když jste pod stromkem namísto fuseklí našel startovní číslo? – Měl jsem radost, že rodiče vymysleli dárek pro srdce běžce!
Jak probíhala příprava? – Zkoušel jsem běhat, hodně jsem jedl a na test jsme jeli na vejlet do Bratislavy. (Zde běžel půlmaratón, pozn. redaktora)
Cítil jste podporu rodiny, když to tak zpískala? – Částečně ano, podporu. Na druhé straně měli obavy, aby mě to nezabilo, či nezpůsobilo újmu na zdraví.
Jak jste se cítil poslední dny před maratonem? – I přesto, že to byl jeden ze životních cílů, tak se do toho nachomýtla jiná důležitá událost, která maraton odsunula do pozadí.
Takže žádné velké ladění? – Spíš fyzický odpočinek.
Jaký byl masový start? – Dost masovej. Už při přeskakování plotu do koridoru jsem si vyrval kus masa z ruky.
Takže jste šel na krev? – Ano, to sedí. Trochu jsem jí vypil před startem.
Jaký byl průběh trati? – Na začátku jsem běžel rychlejc, než jsem chtěl, ale v podvědomí jsem tak asi běžet chtěl. Ono to nejde držet, co jsem si stanovil, to už jsem vyzkoušel v Blavě. První 3 kilometry = prodírání mezi pomalejšíma běžcama, pak už se to rozběhlo, tak jsme vyrazili bok po boku s Glumem a Jiřím. Zhruba 4:30 na kilák. Přestože bylo vedro, udržovaly nás vodou napuštěné houbičky v chladu a pohodě. Na 15. Km se ale ukázalo, že Jiřího udržovaly ve větší pohodě než mě. A tak se nám začal pomalu vzdalovat. Já jsem s Glumem vydržel až do 25. Km, kde začaly bolet chodidla. Pak už to šlo od desíti k pěti a vždy jsem se strašně těšil na občerstvovačku nebo ceduli s dalším zdolaným kilometrem.
Zmiňujete Gluma a Jiřího. Potkali jste se dílem náhody ve startovním koridoru, či to bylo jinak? – Bylo to jinak. A jak? To, že spolu s Jiřím poběžíme nějaký maraton, vzniklo na horách (pravděpodobně při vínu). No, a s Glumem jsme šli v lednu na pivo, přišla řeč na běhání, ze které vyšlo, že jedeme v březnu na půlmaratón do Bratislavy a v květnu na maraton do Prahy.
Co byla Vaše první myšlenka, když jste uviděl cíl? – Abych pravdu řekl, tak jsem si vzpomněl na záběry televize z minulého roku a doufal jsem, že už netočí.
Jste spokojený s dosaženým časem? – Ale jo, 3:30 byl předepsaný cíl a po té krizi jsem byl rád, že padnul, i když na začátku převládaly myšlenky lepší čas.
Co říkáte na atmosféru v Praze? – Noo, byla dobrá. Prostě se mi líbila. Běžci byli nadšení, dokud ještě mohli. Diváci povzbuzovali víc jak na Slovensku a kapely aspoň přinesly myšlenky na něco jinýho.
Máte v hlavě plány na další akci? – Na maraton rozhodně ne. Možná něco kratšího a v terénu.
Co byste vzkázal těm, co o maratonu uvažují? Stojí to za to? – To rozhodně. Mluvit o tom je jedna věc a udělat to druhá. Dokopat se k tomu a zvládnout to je něco extra – splněný sen, dokázat si, že to zvládnu.
Něco závěrem? – Tak chtěl bych poděkovat hlavně své rodině!
Gratulujem Luku, Koubovci.
:)
Matěji, ty seš ale ukecanej! Hlavně že už jsi v republice a může se ti gratulovat. Totéž činím i Jirkovi a Lukášovi.