O-Hrot Cup
Říká se do třetice všeho dobrého. Na O-Hrotu toho dobrého bylo mnoho. Dokonce bych řekl, že je ročník od ročníku dobrého víc a víc.
Letos bych se tedy z toho dobrého zmínil především o terénu – na malém prostoru bylo od všeho něco – rýhy, rokle, členitá údolí, kameny, srázky, neoblíbené žlutozelené fleky světlinek a hustníků, čistý les, neprostupný les, potok, údolíčka a samozřejmě vším jsme byli protaženi. Za další zmínku stojí již tradiční schéma dvou kol – nejprve micro-o a pak handicapové druhé kolo. Letos jsem přijížděl s předsevzetím, že v micro-o neudělám ani jednu chybu, tak jako v předchozích ročnících. Udělal jsem tři a ověřil si, že v micro-o je taktičtější vždy nabíhat srázky zespodu. Letošním krédem našeho oddílu je generalizace. I kvalitní mapa Salaš (1:3000) toto ctila, objekty velikosti pod jeden metr se na mapě neobjevily, vývraty nebyly mapované, přesto nebo spíš právě proto byla mapa velice dobře čitelná. Pro nejmenší běžce byla připravena trať s pohádkovými postavičkami na kontrolách a každý z malých běžců byl v cíli po zásluze odměněn. Pořadatelé Roman a Magda Věžníkovi zajistili i dokonalé počasí a tak se po skončení závodu a vyhlášení a odměnění vítězů nikomu moc nechtělo opouštět prosluněné shromaždiště a lavičky u indiánského teepee. Vítězův jablečný dort byl jako vždy rozporcován a v mžiku snězen. Bude-li za rok čtvrtý ročník, budu tam (a půjdu to bez chyb!).
Mně se líbila i vzdělávací stránka závodu – naučila jsem se nové slovo „lesopaseka“, které jsem ale při závodě zapomněla, a tak jsem nevěděla, co že to mám hledat. Příští rok už to budu vědět (jestli to nezapomenu!)