(Americké) štafety dvojic

V letošním roce se mezi orienťáky začalo nesměle volat po oživení a zatraktivnění závodů, po zavedení nějakých nových, dynamických formátů. Mluvilo se o Amerických štafetách, které se používají v rámci tréninků a které vycházejí z modelu už běžně používaného při závodech v běhu na lyžích.

Postavili jsme se do čela těchto snah a poprvé v ČR jsme v rámci Ligy Vysočiny uspořádali oficiální závod v této disciplíně, tedy ve štafetách dvojic.

Závod díky pečlivé přípravě, dobrému počasí a přiměřenému počtu účastníků proběhl naprosto bez problémů a zcela jistě potvrdil životnost tohoto formátu. Rád bych se teď, jako člověk, který byl od začátku u toho, s vámi podělil o některé zkušenosti, které by se mohly hodit všem dalším potenciálním pořadatelům.

1. Hlavní předností štafet dvojic je jejich dynamika. Závodníci jdou do závodu vícekrát, jsou stále v napětí, průběžné výsledky se často mění. Psychicky dobře působí i to, že každý běžec může složit něco jako reparát, když mu jeden okruh nevyjde. Závod je proto třeba organizovat tak, aby tato dynamika byla maximálně podporována.

2. Prostředí. Přehledná a dostatečně veliká louka je pro centrum závodů nezbytností. To platí pro všechny štafetové závody stejně, pro závody dvojic ale víc právě kvůli podpoře dynamiky. Pokud se běžci na louce objeví jen na chvíli a ihned mizí v lese, dynamika se ztrácí.

3. Délky a počet okruhů. Naše štafety sestávaly ze 3 okruhů, které absolvoval každý běžec (dvojice tedy běžela celkem 6 okruhů). Okruhy byly postaveny tak, aby ho nejlepší závodníci absolvovali za 20 minut. Každý závodník tedy absolvoval 60 minut běhu, čas vítězné štafety byl 120 minut. To se ukázalo jako naprosto ideální, žádný ze závodníků si nestěžoval ani na velkou, ani na malou délku tratě. Kvůli 60 minutám běhu stojí za to za závody cestovat. Navíc 20 minutový okruh svádí k rychlému sprintovému běhu, ale odpočinek mezi okruhy není tak dlouhý, aby se nemuselo se silami hospodařit. Zvažovat se dá i model se 4 okruhy pro každého  (8 okruhů pro dvojici) s délkou 15 minut na okruh (znovu celkem 60 minut běhu). Závod by byl ještě dynamičtější, s častějším průběhem centrem. Problém by nastal se stavbou okruhů, protože by se trať nedostala tak daleko od centra a stavitel by se musel vypořádat s velkou hustotou kontrol v bezprostřední blízkosti centra.

4. Stavba okruhů. Okruhy měly charakter sprintu, pro H21 v délce 3 km a 14 kontrol. Každý z okruhů mířil do jiné části mapy, všechny ale byly stejně dlouhé a se stejným počtem kontrol. Důležité ale bylo, že se všechny běhaly i přibližně stejně rychle – žádný z nich nebyl jasně rychlejší než ostatní. To je samozřejmě velmi důležité pro zachování dramatičnosti závodu.

5. Střídání okruhů. Zvolili jsme systém, kdy oba běžci běželi nejdříve jeden okruh, pak druhý a pak třetí. To nám umožnilo, že jsme nemuseli vybírat po doběhu mapy, neboť se závodníci ve dvojici nemohli informovat o záludnostech toho kterého okruhu. Tento systém umožňoval 6 kombinací: AABBCC, AACCBB, BBAACC, BBCCAA, CCAABB, CCBBAA. Vzhledem k tomu, že okruhy samy o sobě nejsou farstované, to může být slabinou, protože šestina (příliš velký počet) dvojic má naprosto stejnou trať a pokud jsou závodníci vyrovnaní, mohou se navzájem uviset. Za úvahu by proto stál systém, kdy každý z okruhů (A, B i C) by byl farstovaný ve dvou variantách. Vzniklo by tak 6 okruhů (A1, A2, B1, B2, C1, C2), přičemž pokud by první závodník z dvojice běžel např. A1, druhý by běžel A2 a opačně. Tím se počet kombinací zvýší a závodníci na stejném okruhu nevědí, kdo jde s nimi stejnou farstu.

Za úvahu by také stál model stejného pořadí okruhů pro všechny dvojice s výše zmíněnou vnitřní farstou. To znamená, že pořadí okruhů pro všechny dvojice by bylo A1 (nebo A2), A2 (nebo A1), B1 (nebo B2), B2 (nebo B1), C1 (nebo C2), C2 (nebo C1).  Tím by byl závod po celou dobu kontaktní a zachoval by si napětí, které v sobě má klasický štafetový závod.

6. Průběh centrem, pytlík. Zvolili jsme varinatu velmi krátkého pytlíku (2 kontroly, cca 2 minuty) v polootevřeném prostoru sousedícím s loukou. To se ukázalo jako velice vhodné řešení zvyšující dynamiku závodu. Doporučujeme.

Rovněž tak naprosto dokonalý byl systém kruhového objezdu, kterým jsme řešili trojnásobné křížení tratě: z předávky k mapám a na mapový start, z divácké kontroly do pytlíku, z pytlíku do cíle (na předávku). Kruhový objezd centralizoval průběhy závodním prostorem, zvyšoval přehled o průběhu závodu, umožňoval komentátorovi upozorňovat na čelo závodu a závodníkům připravit se na svůj další úsek. Kruhový objezd jako systém křížení tratí vřele doporučujeme všem stavitelům štafet.

7. Počítačové zpracování. Klíčová záležitost. Vzhledem k tomu, že tento typ závodu se dosud v ČR s pomocí SI jednotek a čipů nikdy nepořádal, neexistoval na počítačové zpracování žádný ověřený SW. My jsme náš závod zpracovávali v programu OORG, přičemž celé září a polovinu října ho jeho autor Zbyněk Černín intenzivně upravoval pro potřeby tohoto formátu závodu. Úpravy byly nakonec provedeny včas a program svoji funkci zvládl. Největší obavu jsme měli z nutnosti vyčíst čip po každém okruhu. Kdyby se totiž do závodu přihlásilo např. 200 štafet, tak bychom museli během jednoho okruhu (do 20 minut) vyčíst 200 čipů, což je 10 za minutu a to už je dost velký fofr. Pokud bychom to nestihli, závodník by se nedostal včas na svůj další úsek. K nám přijelo štafet 60, což problém nebyl. Při velkých závodech by ale pořadatel toto  úzké místo řešit musel – u běžných závodů nezáleží na tom, jak rychle se čipy vyčítají, protože závodník se do závodu už nevrací. Dokonce i při krátkodobém selhání vyčítání se nic moc neděje. Akorát se zpozdí výsledky a pár lidí musí déle čekat. Při závodu dvojic by ale selhání vyčítání fatálně ovlivnilo průběh závodu.

8. Vyčítání čipu po každém okruhu. Před každým okruhem si závodník musí vynulovat čip. Proto si ho také musí po každém okruhu vyčíst, aby se data neztratila. Na to řada běžců v závodnické euforii zapomněla. Pořadatel by proto měl vyčítání čipů postavit hned za východem z doběhového koridoru a to tak, aby kolem něj závodník prostě MUSEL projít. To, že někdo po dokončení okruhu čip nevyčetl, je sice jeho chyba, ale pořadatel by měl udělat vše pro to, aby se tak nestalo.

Doporučení. Pokud bychom pořádali příští rok americké štafety znovu, přikláněl bych se k následujícímu modelu:

1. Centrum na dostatečně velké louce, v jejíž bezprostřední blízkosti (hned za humny) je atraktivní prostor s velkým počtem orientačních detailů.

2. Postavit 4 různé (ale stejně dlouhé) nefarstované okruhy se směrnými časy 15 minut.

3. Volit střídání okruhů systémem ABCDDCBA a jeho kombinací, tedy takový, kdy po polovině závodu bude mít každá dvojice absolvovány všechny čtyři okruhy a tím pádem se přesně může porovnávat průběžné pořadí v závodě. V tomto systému se pochopitelně musí mapy po doběhu vybírat.

4. Využít výhod kruhového objezdu.

5. Postavit velmi krátký nebo žádný pytlík. Při délce jednoho okruhu 15 minut se pytlík může stát přepychem, který zbytečně zkrátí hlavní okruh. Pokud jsou směrné časy dobře známy a pokud je průběh přes kruhový objezd k předávce dostatečně dlouhý (stačí cca 1 minuta), pak má závodník dost času dojít si do prostoru předávky a na svůj start se nachystat.

A úplně na závěr. Štafety dvojic jsou fakt velice atraktivní závody, které se dají pořadatelsky docela dobře zvládnout. Budu každopádně pro, abychom je příští rok pořádali znovu. Věřím, že na základě našich zkušeností se o jejich pořádání pokusí i jiné oddíly a že si časem získají takovou prestiž, že se v nich budou pořádat i Mistrovství republiky nebo i něčeho většího.

Martin Klusáček (5601), 1. 11. 2009

Komentáře

Napsat komentář

Jméno
Text příspěvku